Řimbaba

 Pár dní drobek pršelo a já si naplánovala pěší cestu na luka za městem, v zimě jsem tam chodila fotit koníky v ohradě a jeden mě tam zaujal, měl bílou srst a hnědou hlavu, krasavec. Mrknu jak se má a k řece si  dojdu natrhat mladé kopřivy.

Venku se hodně oteplilo a  vítr mi stále foukal  dlouhé vlasy do očí a já si nevzala sponu a  vypadala jsem jak bosorka .. jenže komu to tu vadí. Došla jsem k jedné nádherné bříze a ta mi hodila větvičku na hlavu a já ji odpověděla, že ji také zdravím. Pobyla jsem u ní pár minut a pak se vracela okolo místa, kde jsem si vyhlédla  mladé výhonky kopřiv. Cestou k nim mi šlo hlavou, na co je budu doma  zpracovávat krom velikonoční nádivky a tinktury. Tu dělám z vodky  a  nasekám do malé lahvičky  dvě hrstičky kopřiv, zaliji vodkou a nechám 24 hodin stát a pak sleji přez jemné sítko a  beru po kapkách,  tinktura je dobrá na alergie a  jarní očistu a obohacení  přírodními vytamíny, ale to si musí každý ověřit sám. Někdy bych chtěla zkusit vyluhovat zelené barvivo a zkusit s ním malovat akvarel nebo  obarvit nějaké  jídlo a pití.

A tak trhám a trhám a jak jinak bez rukavice, bolí mě po zimě klouby, tak to nechám na kopřivě, drobek to bolí, ale doma mám jitrocelovou mast, ta to  vyladí. Vlasy mi stále padají do tváře příště musím sebou vzít tu sponku, mám malý  sáček, poděkuji a  jdu na slunce ze stínu a užívám si nad hlavou let káněte. Dnes to byl krásný čas venku, no až na to povětří dobrý, koník je v ohradě a je už spíš žlutý, ne běloučký a asi mu  řídne srst s přicházejícím oteplením. Tak mažu dělat  zázraky s kopřivou.