Dévy
Jeli jsme ten den s kamarádem z hlavního města Kambodži minibusem do padesát km vzdálené vesnice našeho překladatele a kamaráda, Ten den ve vsi oslavovali všichni budhistický svátek a konala se oslava se společným obědem ve stanech a pak se průvod vesničanů odebral k místnímu chrámu. Ten se třikrát obešel s darem na hlavě, ten obsahovalovoce a věcné přeměty, které byly zabaleny ve zlaté látce a pak se složily dárky na určeném místě a pokračovala budhistická mše. Místních bylo ovšem tolik, že jsme stáli venku a poslouchali jen doléhající zvuky z chrámu.
Nálada mezi lidmi tu byla nádherná, všichni se usmívali a živě si povídali, posedávali kde se dalo a trávili spolu čas povídáním o všem možném, o tom kdo má traktor na půjčení, kde se bude mlátit zrno rýže a kdo odveze někoho na motorce kam potřebuje a podobně. Našemu průvodci ženy doporučovali mne za ženu a smály se byly velmi vtipné a veselí, je pravdou že on byl hezký člověk ale já jsem zadaná a ony, že to nevadí, tak jsem se zarazila jestli je tu možné vlastnit ženu jiného muže a nemohla jsem ji to vysvětlit. Byla tam sice kambodžsky prašná chudoba, proto si všichni vzájemně pomáhali. Sklízeli kaučuk, banány a papáju a vedle hájů s ovocem byla rýžová políčka sytě zelené barvy v pozadí se střapatými palmami jako v pohádce ovšem život zde je opravdu skromný .
Po oslavě jsme byli pozváni do skromného příbytku rodiny našeho přítele a museli jsme asi kilometr z chrámu k nim pěšky prašnou cestou. Tehdy jsem chodila všude bosa, tak mi to dalo víc zabrat, ale už jsem byla zvyklá za týdny bez bot a bylo mi to celkem příjemné.
Když jsme přicházeli k prvním domům, míjeli jsme zahradu s oplocením a v ní stála na konci zahrady osamocená palma a byla omotaná barevnými fáborky. Zaujalo mne to hned na první pohled a ptala jsem se průvodce co to tam na té zahradě mají. Vyparávěl mi, že místní usctívají ženské duchy stromů Dévy. Byla jsem mile přkvapená a zajímala se dál. Bylo mi řečeno, že se ukrývají v osamocených a silných stromech po celé zemi, tam kde je lidé mají rádi. Podobně to mají s horami v nichž žijí duchové hor, ale těch, že je tu prý velmi málo a ukázali mi prstem do dálky na vytěženou horu, tam prý kdysi také byli, ale už nejsou, odešli jinam...
Stalo se mi tam ještě mnohokrát, že jsem tyto stromy potkávala v pralese a hlavně na nádvořích klášterů a vedle chrámů, pod nimi byly lavičky a na nich sedávali lidé a děti. Kdo měl podobný strom u sebe doma, dával mu dárky aby měl dobrou úrodu.
Tento zvyk jsem si přivezla k nám a když přicházím ke stromu, pobudu pod ním nějaký časa a užívám si ho a naoplátku mu dávám drobné dárky jako kamínky, pýrka a vodu a pohladím jejich kůru, protože kdo ví jestli šum ve větvích je jen hlas větru...
