Stromy
Stromy, tak to je velké téma, jako malá holka jsem chodila po bouřce a uklízela polámané větve topolů a hladila jsem jim čerstvé rány a mazala je hlínou a rozdrcenými listy z kostivalu, už tehdy jsem nějak cítila, že svůj k svýmu patří. Pak jsem žila v lese vedle obory, sázela jsem celé lesy, dnes už jsou vysoké a sbírala ve velkém semena stromů na další sazenice a když jsem se postavila pod jeden krásný Javor, napojila jsem se na jeho DNA a dozvěděla se, jak stromy fungují jako celek, byla to síla.
A dnes, když vidím spoušť po těžbách, kmeny poházené přes sebe a větvě rozježděné lesní technikou, pokácené domovy ptáků a drobných hlodavců, si říkám... kdyby jste věděli, co vím já....Oni ti Entové nás vidí a cítí, když se k nim blížíme, když jdeme s láskou a nebo s nenávistí a důkazem je, že jednoho mého kamaráda strom málem zabil právě v dubnu, kdy mají stromy největší magickou sílu v momentě, kdy ho kácel a strom padal na zem a přimačkl ho pod sebe kmenem.... Kamarád to tak tak přežil a je dvacet let po těžkém úraze s platinovými destičkami ve spodní páteři, nezlomilo ho to, ale značně mu to zkomplikovalo zdraví a život. Stromisko ho nechalo žít, tak je nechme raději na pokoji, pohlaďme je a poděkujme jim za vše, jinak když je bez úcty budeme plenit dál, zahyneme, protože strom je tu PÁN a né my a kolébka i rakev je dřevěná .... I kolébka by měla být též ze dřeva silného dubu aby bylo dítě silné pro život...
