Řimbaba

Byl konec září a napadlo mě jestli se nedá zajít do  krásného lesa  mrknout, co kde ještě roste něž bude zima. Na polici už  se  hromadí  zavařeniny a ještě by to chtělo pár hub nebo šípků.

Skočila jsem na bus a přejela tři stanice a už peláším do lesa, je krásně teploučko na  začátek podzimu celkem dost, ale to je bonus na víc. Už jsme v známém místě a musím vyfunět kopec a odbočit až na druhé pěšince abych došla k mému oblíbenému borovému hájku a koukám jestli něco ještě někde roste a vidím ostružiny. Jen tak na chuť ochutnám ale jsou stále kyselé. Vzala jsem dnes ovesné vločky a dám je do pařízku  lesním hlodavcům nebo skřítkům, kdo ví... Na kraji remízku jsem našla jednoho kozáčka a pak šla a šla asi 300 metrů a jen jsem se kochala a poslouchala  načepýřenou sojku, jak mi dává najevo, že je tu doma i ona.

Došla jsem do borového hájku a  kochala jsem se zase pohledem na mechový porost, sedla  si tam na kopeček  do měkkého polštáře a zírala do té nádhery, mé oči laskavě objímali každý kmen v dohledu, celé bych si to odnesla nejraděj domů, ale nebylo by to tu pak i pro ostatní, tak jsem si to aspoň vyfotila, ale ani ta nejlepší fotka nezachytí vše. Nevadí i tak je to k pokoukáníčku.

Nenašla jsem už  nic krom šišek na dušičkové věnečky a v duchu jsme  si řekla : Děkuji ti lesíčku, dej mi jednu houbičku. Vypustila jsem to z hlavy a za minutu jsem našla borůvčí a v něm seděl veliký hnědý kotouč hlavičky nádherného hřibu. to bylo pane radosti.

 Byla jsme  jak malá  a dala mu pusu, hned po tom, co jsem vydolovala jeho mohutnou nohu z  mechu v němž vyrostl a zdál se být i zdravý, to ale ukáže řez až doma. Zvedla jsem se a uložila ten nález  opatrně do tašky a odcházela pak s poděkováním v srdci a v tom jsem na pařezu našla ještě kotrč a už byl  velký akorát na  to aby se dal  sklidit. Bylo to nádherné podarováví od Lesa a jeho obyvatel... Ten den jsem odcházela domů s radostí a  posílením víry v  rovnováhu, aniž bych to předem čekala...

V těchto momentech, se mi nikdy nechce domů, chce se mi celý Les obejmout a zamknout se do něho na věky, cítím se tam Doma, jenže moje vzpomínky mne  nutí příště se tam zase vypravit a  zažít opět nějaké to  malé velké překvapení, takže na shledanou Lesíčku díky za tvou houbičku.

.