Řimbaba

Znáte ten pocit, když něco hledáte a víte, že jste tu věc položili tam a tam a není tam ? Pokud se mi nedaří najít brýle, klíčky od auta nebo sáček s kořením, po nějaké době snahy hledání nastane zvrat a z hledání se stane v nehledání.

My, kteří hledáme, jsme Hledající a hledáme kde co, věci o nichž byla řeč nebo něco mnohem  lepšího a tím je Zázrak. Není to zázrak, na který se nevěří, ale na ten, ve který se naopak věří aniž to někdy tušíme. Vyvstane někdy náhlá touha  i když už máme plné regály diplomů a  certifikátů na kdejaké božské vysvětlení a teorie o  nesmrtelnosti brouků. Může to nastat velmi jemně a nebo náhlým vpádem touhy po tom honit  ocas  psa, který máme na dosah.

Poznání Pravdy je ta nejdobrodružnější  cesta, kterou lze začít jít.  Není to prašná cesta a přeci je, není to strmá cesta, ale je, není to krátká ani dlouhá a nevím jaká všeliká přízviska by mohla taková cesta být. Jdete na horu a dolů a doleva, doprava a sem tam najdete střípek lesknoucí se jako Pravda, spálíte si prsty a nebo si  vyprázdníte konto všemi cestami po světě a nic nenacházíte, co by Vás uspokojilo a někdy se zdá, že už už TO máte na dosah ruky a že to je už ONO, to co jste kdy všude hledali. Pak se probudíte a to kouzlo je pryč... Máte to na dosah čtete a slyšíte mudrce, jak to máte v Srdci, ale ono to tam není nebo je jen na malou chvíli a zas to někam uniká... Je to nepolapitelná chiméra...Pravda ne ?? ZAŽIL JSI TO NĚKDY UŽ ?? Pokud ne, nejsi hledačem Pravdy a možná ani netušíš, že taková dobrodružství existují. Naopak ten, kdo našel se usmívá a nebo ten, kdo hledá, živelně o hledání diskutuje...

Povyprávím jednu příhodu, nebo dvě.....

Když jsem začala cvičit Jógu zaslechla jsem něco o uvolnění o stavu, který je mimo tělo, něco mi to říkalo a nevěděla jsem co,  že bych to už někdy zažila snad jako dítě v momentě strachu a ohrožení, děti toto zvládají aniž by je to někdo učil.

Jenže když jsem už vyrostla nedokázala si má paměť vybavit zda to tak opravdu někdy bylo, tak jsem začala relaxovat svaly jeden hezky po druhém a výsledek se nedostavoval díky mému  každodennímu úsilí. Byla to celkem dřina ležet na podložce a uvolnit všechny nitky v těle a očekávat  neuchopitelnou zkušenost. Bylo mi zle  z toho, že jsem to nedokázala, tak jsem jen cvičila a posilovala tělo a vlastni i vůli, to byl asi první zdar. Roky se nic nedělo a já měla na pozadí zážitek z momentu, kdy jsem se jako dítě topila a stále se mi ten obraz vracel, věděla jsem na sto procent, že to se stalo a nastavila jsem si podle toho vnitřní řád.

To mi zatím stačilo a ve věku asi  třiceti tří let jsem toužila po prožitku Ježíška, aspoň  znamení, že tak to je. Stalo se něco velmi jemného jedno jaro, když jsem viděla místo stromu na zahradě světelnou bytost a měla dojem, že sním krásný jarní sen. Překvapením bylo, když jsem to zažívala roky po tom a měla jasno.. Cosi jako Pravda je neuchopitelné světlo v nás a chtěla jsem si to ověřit a začala jsem cestovat  na ta nejsvatější místa na světě a studovat nauky, přečetla jsem  vše, co jsem jen trochu považovala za  hledání dalších potvrzení, že si nenalhávám svoji touhu po poznání.

Podařilo se to, co jsem si  v té době vysnila a jela poprvé do Indie, pak podruhé  a to už bylo velmi zajímavé, protože mezi těmito dvěma cestami byl půl roční půst  v klášterech v Thajsku a Kambodži, kde jsem žila  pár dní mezi mniškami a ač khmerštinu nikdo z nás moc nemrskal, mi mniška na závěr symbolicky  požehnala a ukázala na hlavu a srdce  a poslala mne do Bodghai za jejím manželem, který šel vlastní cestou. Dala mi od něho plakátek  věže samotného chrámu Bodghaia a já ho měla pouhý rok na zdi a pak se mi naskytla zase cesta do světa.

Když jsem tam přijela, konal se mi tam jeden zázrak za druhým, viděla jsem věci nevídané vysněné a velmi  poučné, i to, že se nevyspíte týden v hotelu, kde běží agregát  celý den i noc jen aby  šly klimatizace a mrazáky na led... Po třech dnech se vám chce bloudit po nocích okolo chrámu a sedět do umdlení pod Bodhi three a k vám chodí Indové a chtějí po vás nějaké vaše osobní věci a peníze ukazujíc na ústa, tak že přijdete na hotel a nemáte vy na jídlo, ale to nevadí, pomohli jste  chudákovi. Jenže POZOR, přímo u tohoto chrámu stojí cedule s vytesanými  deskami, kde stojí, že Buddha z vás nesejme vaše utrpení, že vy sami musíte své utrpení ze sebe sejmou .. Tak to je a tak jsem darovala matce s nemocným dítětem peníze, muži bez nohy  jemuž do  jeho misky jsem  koupila jídlo na týden a dělala "dobré skutky" dle svého přesvědčení. Dobrá, ale kdo to  udělá za mne zítra a nebo za měsíc...

Zázrak  byl, když jsem stála v oslnění  a dívala se na davy věřících a na věži chrámu na vrcholu přímo na špici, jak vánoční ozdobička, stálo v té úrovni zrovna slunce a já měla to štěstí, že jsem měla zrovna u sebe foťák a mohla si to vyfotit. Když jsme to ukázala ostatním,  přátelé se o to pokoušeli druhý den, když jsem jim řekla čas, ale nikomu se to nepovedlo tak přesně jako mě, považovala jsem to za opravdový dar od Buddhy. Hřálo mne to u srdce, komu by to neudělalo radost, jedeš  sem takový kus cesty a chceš si něco odvést v srdci...

Poslední dny jsem dávala jídlo malým žebrajícím dětem a žebrákům na ochoze u chrámu, ale děti si jídlo kradli mezi sebou a žebrák zíral na ten chrám a já se ptala sebe, jak je to učení s tím utrpením ??

Pak  jsem odjela a on tam dodnes nejspíš sedí a žebrá a má to učení přímo před sebou a když jsem se ho ptala jestli je buddhista, odpověděl že ano a když jsem se ho zeptala, jestli byl  někdy dole  pod stromem osvícení, řekl že už je to dávno, že má Buddhu před sebou na očích. A jediné co jsem mohla, závidět mu, protože já to tak blízko neměla... On žebrák si tam sedí dál, lidé mu někdydají na jídlo a  já jdu hákovat  a pracovat na další  účty za plyn a tvrdit, že mi to vyhovuje. To je panečku zázrak... Který se opět nekonal... Mám fotky a vzpomínky, mám radost pokaždé, když si vzpomenu na ty chvíle tam, ale největší zázrak je, že Pravdu mohu hledat stále dál a možná ji mám přímo před sebou stejně jako ten pán, co tvrdil, že má Buddhu  na dohled.

ÓM MANY PADME HUM _/I\__/I\__/I\_