Řimbaba

V roce 2009 se mi naskytla příležitost odjet do Himalájí s kamarádem Rudou a jeho přáteli na trek. Slovo dalo slovo a po letech koketování  s touto myšlenkou, se to opravdu zrealizovalo, Moje sny o meditacích ve velehorách, dotknutí se vody posvátné Gangy, celá dychtivá jsem čekala na den odletu do New Delhi a ten den nastal.

Po předchozích přípravách, nakoupenín termoprádla a polévek v pytlíku, termoponožek a kvalitních bot, to první bylo dva měsíce předem zabukovaná letenka. Trochu víc jsem to léto zamakala na fyzičce, plaváním a ježděním na kole, bylo to celkově dost nadupané léto.

V září jsme odletěli z Prahy s přestupem v Helsinkách a dorazili jsme do Delhi na staré letiště, kde hned začátek nabral nevídaného dobrodružství pouhým výběrem taxikáře a hledání agentury, která by nás odvezla do hor. Projeli jsme Tata beruškou plně naložení v autě pro čtyři lidi v pěti  lidech s bacháží, krajem okolo nížin podél Gangy, potkali jsme bůvoly, měnili ojeté gumy za méně ojeté a setkali se s místní skutečně rozmanitou kulturou v podobě pohřebních průvodů za slyšitelných zvůků hudebních nástrojů a manter.

V Utarkaši jsme  zkoumali velkou sochu Šivy a pojedli něco místního kořenitého jídla a jeli  dál do Rišikéše, nejznámějšího města jogínů. Tam jsme pár dní bydleli u  jogínské školy a u slavného provazového mostu a začali nasávát indické vůně, pachy a hinduismus především. Viděli jsme z oken hotelu na velkou řeku Gangu, u níž se věřící koupali a modlili, zde jsem si koupila sárí a elegantní prodavač mne naučil se do něho strojit, což umím  dodnes.  Bylo tu tolik vjemů, ašrámy, krávy na mostě mezi pěšími,  všudypřítomné opice, motorky, pouliční ruch a  zmatek... Seděla jsem na střeše hotelu  a pozorovala ten hřmotný ruch a životi v pozdních nočních hodinách... Každý  den tou dobou probíhající oslavy s doprovodem místní hudby a za zvuku citer nás dostávali do tranzu všechny.

Po třech dnech jsme dostali konečně slíbené taxi hoteliérem a mohli jsme den jet z nížiny do posledního autem přístupného městečka v horách, den cesty autem a pak už jenom pěšky.. Cesta byla náročná, jeli jsme po prašných, kamenitých cestách bez velké možnosti civilizovných zastávek, za to místní lidé byli snad všude podél cest... Večer jsme dorazili do  Gangotri, městečko u Gangy, která  hřměla udolím, byli jsme utrmácení, ale šťastní, že jsme dorazili, kam jsme potřebovali a sehnali ještě tou dobou  nocleh. Ještě jsme si v místním bystru dali teplý  indický čaj a ráno začalo mé první dobrodužné meditování přímo v řečišti Gangy.

Ganga, tak sladce znějící v uších, vlasy rozpuštěné bohyně velehor manželky Šivy, Párvátí s jejími  čtyřmi prameny. Bylo krásné ráno, skoro nad nulou, ale slunečné, právě se z poza štítů vynořily první paprsky, bylo to tak  nádherné, až se u srdce rozeznělo posvátné ÓM a celé mé tělo se zalilo božkým štěstím a i místní staříčci se hřáli na mostě v prvních paprscích slunce a vítali jej a já prvně v životě pozdravila Indy  takto: Surya Namaskar. U druhého břehu stála  postava ženy s holí a zpívala  nahlas, takže překřičela hukot vody okolo, musela jsem se na ní jít podívat z blízka,  přejít malý most okolo staříčků v dekách, kterým jsem dala pár rupií na ranní čaj a dojít k ní  uličkou s obchůdky, kde se porobouzel život místních obchodníků. Ocitla jsem se na malém prostranství z leštěného kamene mezi  hinduistickým ašrámem a schodištěm, kudy proudili věřící ke Ganze na druhé straně než jsem byla já před tím. Potkala jsem se s tou šamankou a dotkly jsme se pohledem, byla to snědá žena s  příběhem vepsaným do její drsné tváře, byla to silná osobnost od pohledu a jako by neverbálně kynula mé přítomnosti. Zpívala omamnou melodii, příslušnou tomuto momentu a času, sedla jsem si na schody a jen jsem  zírala na všechny pudžy a barvy, na kouř stoupající z hučící Gangy, byla jsem tím vším unešená celou hodinu, ale uvědomila jsem si, že na pokoji spí moji parťáci a nevěděla jsem jaký mají ten den program a pomalu jsem se vracela plná dojmů na pokoj malého hotýlku nad řekou. Poprvé  v životě jsem  silně  cítila tu výhodu ranních ptáčat a zažila, to co spáči nikdy nezažijí...

Několik dní jsme se aklimatizovali, pochodili okolí v kopcích a okolo vodopádůve výškách okolo 4000m.n.m., sledovala jsem namáhavou práci malých chlapců lámajícíh kamení kladívky a nošení pytlů s kde čím na zádech malých dětí, bylo mi těžko u srdce to vidět a pomyslet na jejich ukradené dětství. Další žebrající děti o sladkosti a staré bosé ženy chodící po horských pěšinách, nám dávali ještě z tak mála své vlastní jídlo, což jsme  brali jen ze slušnosti, ale nechtěli jsme jim ujídat a vyměnili za něco od nás. Potkávali jsme průvodce horami,  nabízející své služby i s oslíky. My jsme, ale odhodlaně  třetí den pobytu odešli po svých do stanového tábora pod pramenem Gangy, tam se mi udělalo zle z řídkého vzduchu a zůsta jsem tam den, zatím co parťáci si vyšli  přespat na ledovec a mě poučili abych  šla, až mi bude dobře k prameni a vrátila jsem se do tábora a tam jsme se opět spolu všichni sešli .

Sedávali jsme ráno na plastových židlích a zírali na hory, na ty štíty, jako na nějaké živé tvory z kamení... Slunce dokázalo vybarvit tyto štíty do naprosté dokonalosti, hlavně v poledním slunci, když jsme procházeli okolo  Mt, Shivlingu. Byl pokryt sněhem a jeho špička převyšovala vše, co jsem doposud v životě viděla, jistá posvátnost nedokázala mé oči od vrcholu této majestátní hory odtrhnout, cítila jsem tu  jiskřivou energi všude okolo, v každé květině a kamínku a kapce Gangy... Meditovala jsem u ní, bylo to... nevím..... těžko se to píše, posvátné... Bylo to spojení s nejvyšší Láskou, i se  zesnulým tátou, který mi  daroval onu osudovou knihu Himaláje...  se Šivou samotným.     

Maditace trvala nepřetržitě i při vyčerpání při denních  přechodech, jíst jsem moc nemusla, ale pití jsem si nosila stále u sebe a  pokaždé, když jsem potkala nějaký ten horský vodopád, tak jsem si nabrala pro jistotu vždy plnou lahev. Byla tak nezvykle svěží a polknutím doušku můj organismus pokaždé ožil, bylo to velmi osvěžující a bezpečné, kde jinde už by měla mít voda tak skvělou chuť než v nejvyšších horách světa. To samé jsem si myslela u pramene  Gangy pod ledovcem, když jsem tam po půl dni sama došla, tam se dal se mnou do hovour mladík, který tam byl s  kamarády z Dilské školy a sbíral vzorky vody, přišel ke mně a vylil mi vodu z Gangy z lahve, vysvětlil mi, že  ta voda má v sobě  hodně písku a že pro pití není moc vhodná, vysvětlil mi, že voda ze skal tekoucí po stěnách,  je jonizovaná a má  náboj vhodný pro léčení a že mám pít, co se do mne vejde, tak to byl nečekaně super kontakt s osobou povolanou, na zemi se mu u jejich stanu  povalovaly řady lahviček, jen pár dní hezky vyrovnané pečlivě v řadách  pod sebou a v těch prvních už byla zelená řasa a tak to bylo řadu od řady odstupňováno až po nejčerstvější vzorky. Jmenoval se Preim, byl to mladík s  intuicí a iteligencí, pozval mne na skromný oběd rýže s jejich plackami a čaj, byla jsem mu velmi vděčná a vyměnili jsme si kontakty, protože mi nabídl průvodcovství až k hranicícm s Tibetem, popsal mi, co je v horách dál a mluvil o sněžném panterovi, který je zde vzácný, ale vyskytuje se jako nějaké božské zvíře. Tento kout  světa má v sobě hlubokou magii a nepospatelnou přírodní energi a působí i na lidi, kteří v nich žijí, chodí sem žít jogíni a jsou tu celá léta v jeskyních. Je to ta pohádka s realisitickou tváří, kdy si něco idealizuejete do doby než zažijete Pravdu. Prejm mě doprovodil až ke stanovému táboru a celou cestu jsme se náramně bavili i o Šivovi, který dle legend žije na vrcholku své majestátní hory a zří směrem do údolí...

Tento příběh se stal, byl mojí cestou za poznáním, mojí láskou na zbytek života,  tak jako pro nemocného staříka,  jehož přivezla  ke Ganze jeho žena s copem až na zem a on mlčky zalíbeně hleděl do vod  stříbřité Gangy a  viděl v ní celý svůj prožitý život...  A tak to bylo a je, svatá  řeka plyne dál i bez nás, je tam v ní hluboké poznání, láska i smrt...  Je chutná i  zákeřně mstivá, je to  opravdový živel, je to Zlatá stuha Indie... Miluji tuto řeku stejně, jako tu u níž jsem se narodila, tyto vody se spojí v Univerzu, jako my všichni..