Řimbaba

Neměla jsem moc příležitost s o té cestě psát a nebo  přemýšlet, prostě se to stalo a týden před odjezdem na půl roku do Ásie jsem se ocitla u  tryskajících  gejzírů a u nejmohutnějšího vodopádu  Gullfoss na Islandu po pár měsících, kdy tam tehdy  chrlila lávu sopka Eyjafjallajökull.

Bylo to příjemné pohlazení po duši, všechny ty chvíle v zátoce na lodi, když jsme  hledali ve vlnách plejtváky, pochodili si po pláních, kde rostl jen mech, který tam okusují ovečky, ochutnali místní banány. Ano Islanďané si je pěstují ve sklenících sami, mají teploučko celý rok, vedené z podzemí  od horké skvrny.  Navšívili jsme i sněmovní pláň u  nultého poledníku. 

Náš řidič se podle naší průvodkyně jmenoval Fyrsta Snjókornið z našeho překladu  První Vločka .  Zem, kterou poprvé navštívili Vikingové a já opět šla nějaký čas nevědomky v jejich stopách po letech, kdy jsem navštívila ostrov Visinso ve Švédsku  asi devět let před Islandem...

Voda:  zmrzlá, ledovcová, horká,  termální, minerální, syrná, pitná  a já nevím jaká ještě... Jsem pokřtěná  ledovcovou, když jsme splavili na rafru ledovcovou řeku a pak rovnou do sauny a  i tou termální, která je obohacena kaolínem a  minerálkou...

Vykoupaná a postříkaná  termálními gejzíry jsem odjela domů a chystala se  hned dál na svoji nejdelší cestu po Ásii. Určitě bych jela znova už vím kam a proč...

Na Islandu spí skřítkové, elfové, čarovné babičky a skřítčí manželky...

Tiše psst , nešlapejte po nich až budete běhat někde fotit jejich ovečky a koníky v pláních...